Rakovnický kotrlák

  Vznik většiny našich původních plemen holubů nelze doložit žádnými písemnými záznamy. Naše dosavadní vědomosti o jejich původu  patří často do oblasti mýtů a tradovaných pověstí. Nejinak je tomu u rakovnického kotrláka. Existuje jen několik teorií jeho vzniku a mnoho nepotvrzených ústních zmínek, z nichž většina byla zaznamenána v monografii Rakovnický kotrlák.

Dle údajů Josefa Haunera, který v roce 1960 tuto monografii sepsal, mu jeho děd vypravoval o kotrlácích v Rakovníku, kteří, když létali na pastvu do polí od Vysoké brány k Olešné, nápadně pilně válívali. Jeho děd byl o 60 let starší, jeho vzpomínky tedy sahají až k roku 1840. Již tehdy to prý „byli kotrláci v zevnějšku i válení poměrně dokonalí“. Poprvé spatřil rakovnického kotrláka v roce 1905 na náměstí v Rakovníku u měšťana Matěje Šimra.Ten choval jiná plemena holubů a tak tohoto červenopruhého plávka prodal mladému Haunerovi za 16 krejcarů.

Je zaznamenáno také tvrzení L.Truksy ze Sence, že v roce 1880 choval kotrláky panský ovčák v ovčíně velkostatku v Petrovicích u Rakovníka.

Písemné zmínky, které mají z historického hlediska nesrovnatelně větší hodnotu, jsou o mnoho let mladší.Za nejstarší z nich je považován tenký 12 stránkový sešitek s názvem Rakovnický kotrlák, který byl vydán v roce 1921 v tiskárně v Lošticích u Olomouce. V této vůbec první monografii je historicky poprvé uveden název plemene včetně několika fotografií.

Na původ rakovnického kotrláka jsou v současné době dva různé názory. Původní Haunerův předpokládá, že vznikl vývojem a výběrem z obyčejných holubů, kteří „projevovali snahu dělat přemety“. Prakticky totožnou teorii už ve 20.letech minulého století zastávali Petr Bublák a po něm i Severin Flora o původu českého staváka.Ve svých závěrech v souladu s Darwinovou teorií odmítali podíl cizích plemen na jeho vzniku.

Při dnešních znalostech genetiky a s přihlédnutím k současným vědomostem o vývoji jiných plemen se zdá, že je tento názor již překonán.

Jiní autoři v čele s ing.Sousedíkem předpokládají, že se na vzniku jak českého staváka, tak i rakovnického kotrláka podílela taková plemena holubů, jejichž původ je nutné hledat až v dalekém Orientu (Mašata,1983). Jednalo se o různé válivé rejdiče, kteří se počátkem 17.století dostali námořní cestou až do Anglie a Holandska a díky svým schopnostem odtud postupně pronikali přes Německo až na naše území. A zde se podíleli na vzniku našich plemen holubů, která se vyznačují zvláštnostmi v letu, ať se jedná o stavění nebo válení. Na shodný původ kotrláka s českým stavákem ukazují i jiné indicie, např. prakticky stejný výčet původních barevných rázů nebo také kapka u sedlatých, která se v germánském pojetí sedlaté kresby nevyskytuje.

V minulých dobách se holubi chovali především na hospodářských usedlostech, selských dvorech a mlýnech, tedy všude tam, kde se mohli holubi uživit. V těchto chovem však existovala jen minimální evidence. Jednalo se často o polodivoká hejna a zákonitě muselo docházet k nahodilému křížení s jinými holuby. Vzhledem k tomu, že už na počátku 18.století byl prokázán výskyt válivých rejdičů v teritoriu střední Evropy, pak se zdá Sousedíkova teorie velmi pravděpodobná.

Připusťme tedy, že válení bylo postupně přenášeno z těchto válivých rejdičů na naše původní holuby. Z počátku zcela nahodile, postupně však bylo vhodným výběrem a pářením trvale upevňováno. Tento proces jistě trval mnoho desítek let. V tomto kontextu se pak Haunerova zmínka o holubech „projevujících snahu dělat přemety“ jeví v úplně jiném světle.

První česká výstava holubů byla uspořádána v roce 1903 v Praze, v restauraci U Brejšků.

Zda se již na této výstavě objevili první rakovničtí kotrláci, o tom nemáme žádných zpráv.

Po roce 1910, v době soumraku monarchie, je zaznamenáno prudké oživení společenského života. Zakládají se různé spolky, pořádají se výstavy, dochází také k rozmachu zájmových drobnochovů.Tento nadějný rozvoj však přerušila první světová válka (1914-1918). Chov rakovnických kotrláků se ocitl v troskách.Většina z nich přečkala jen ve venkovských chovech. Po válce bylo nutné přikročit k osvěžení krve a k tomuto účelu použili tehdejší chovatelé orientální rejdiče.Objevili se sice dobře válející, ale dlouhokřídlí kotrláci s delšími zoby. F.Leitner (Rádce 1941) v této souvislosti uvádí, že „v minulosti bylo pochybeno v přehánění ve výkonu (metání kozelců), na úkor barvy a kresby.Bylo docíleno výkonu, ale také nemožných strak. Před několika lety počalo se s šlechtěním kotrláků již i na krásu“. Jeho postřeh potvrzuje i zmínka v jiném starém časopise, kde je uvedena zásada starých kotrláčkářů, že „na barvě a kresbě nezáleží, jen když dobře koulí !“.

V roce 1921 vychází v Lošticích již zmíněná monografie Rakovnický kotrlák. Jejím autorem byl železničář Eduard Fuchs.Vyšla nákladem časopisu Chovatelské rozhledy, který měl tehdy redakci v nedaleké Litovli. Kromě několika stran textu je zde zveřejněn především první vzorník rakovnického kotrláka, který vypracoval Holubářský klub v Rakovníku. Obsahuje také dva snímky, z historického hlediska zřejmě první fotografie rakovnických kotrláků, a to v sedlaté kresbě. Pozoruhodná je zmínka v textu, že rakovnický kotrlák se honí stejně jako pražský rejdič.

Vydání této monografie zásadním způsobem ovlivnilo propagaci plemene.V roce 1921 se objevuje první inzerát o prodeji rakovnických kotrláků, rok na to další inzerát, tentokrát již ze vzdálené Chrudimi.V odborných časopisech jsou zveřejněny první kratičké zmínky o jeho chovu (Rádce z Předmostí, 1931).

V roce 1922 byl založen Československý svaz spolků holubářských, zakládaly se i první chovatelské kluby. Příznivý rozvoj ve šlechtění plemene ve dvacátých a třicátých letech však opět přerušila světová válka.

Na první zveřejnění v knižní publikaci si musel náš kotrlák počkat až do válečného roku 1940. Ale stálo to za to. Jindřich Voráček ve svém slavném Českém holubářství napsal opravdu výstižné pojednání o tomto plemeni včetně vzorníku, který je téměř doslova přepsán právě z původní „loštické“ monografie. Autorem nepříliš povedených barevných kreseb byl akad.malíř Jan Goth.V této souvislosti je zarážející, že Josef Vrbka ve svém poměrně rozsáhlém Lidovém holubářství z roku 1948 zmiňuje jen českého či rejdivého kotrláka, jako by o názvu rakovnický kotrlák neměl žádných informací.

Na pražské národní výstavě v roce 1948 bylo vystaveno jen 9 rakovnických kotrláků. Ale již v prosinci 1950 bylo předvedeno na někdejším holubářském učilišti v Xaverově několik kolekcí rakovnických kotrláků, kteří se ucházeli o tzv.plemennou stanici. Soudci tehdy nakonec uznali tři chovy z pěti.

V padesátých letech docházelo ke sloučení spolků do jednotné chovatelské organizace, byly uspořádány první celostátní výstavy, na kterých byli rakovničtí kotrláci zastoupeni vždy v hojném počtu. V časopise Chovatel se objevilo několik kvalitních pojednání o jeho chovu (Plachý,1951).

V roce 1960 vydává Josef Hauner monografii Rakovnický kotrlák, která je mezi chovateli dobře známa. Je to 30stránkový sešit s pěti snímky kotrláků. Obsahuje také tehdejší vzorník plemene. K nejzajímavějším pasážím patří vzpomínky autora na staré holubáře a také okolnosti založení speciálního klubu. Ten byl ustaven v Rakovníku 20.11.1960 v restauraci „U zeleného stromu“. Jako hlavní činnost klubu bylo vytýčeno usměrňování chovů rakovnických kotrláků a zdokonalování plemene. Zpočátku se v činnosti daří, nový výbor pod vedením J.Haunera mapuje chovy, vydává první adresář. Klubu se hlásí i chovatelé z Moravy a Slovenska.

Po smrti J.Haunera se dalšími předsedy klubu stali Karel Uher z Nebušic a po něm Václav Beneš z Lubné.

Od roku 1973 klub zavedl při speciální výstavě soutěž o nejlepší kolekci pod názvem Memoriál Josefa Haunera. Na speciálkách bylo pravidelně vystavováno kolem 180 kotrláků. V osmdesátých letech vedl klub Jaromír Čečrdle ze Zbečna a na kratší dobu i Jan Turšner z Kounova. Na konci osmdesátých let však dochází k určité stagnaci činnosti klubu.

Od roku 1992 nastává v klubu oživení, začíná vycházet Klubový zpravodaj, obnovuje se Memoriál Josefa Haunera, hlásí se noví členové a proto je vydán nový adresář. Na výroční schůzi konané dne 24.4.1993 přebírá klubové žezlo Miroslav Šnobl ze Zbečna. O rakovnické kotrláky je nevídaný zájem, jejich počet na speciálkách se v 90.letech přibližuje třem stovkám holubů.Vedle dvou dlouholetých plemenných chovů (Svatoš, Jadrníček) klub od roku 1994 uznává každoročně tzv. speciální chovy, o které roste zájem.

Ve své dosavadní historii byl rakovnický kotrlák pouze třikrát presentován na evropském fóru. Poprvé v listopadu 1992 v holandském Zuidlarenu, bez jakékoliv odezvy, později na doma pořádaných Evropských výstavách (Brno 1998, Praha 2004). Vedení klubu však pasivním postojem propáslo ideální příležitost k propagaci plemene, před desítkami tisíc zahraničních návštěvníků. Také proto, ale nejen z tohoto důvodu, je rakovnický kotrlák v zahraničí s vyjímkou Slovenska úplně neznámý.

Od roku 2003 je předsedou klubu Josef Hejda ze Sence, jehož práci vnímají členové klubu velmi pozitivně.

Činnost specializovaných chovatelů z celé republiky, kteří jsou v klubu sdruženi, má na šlechtění rakovnického kotrláka rozhodující vliv.V posledních desetiletích se výrazně zlepšil jeho celkový typ, zejména postava, tvar hlavy i čistozobost. Dříve dosažená kvalita v barvě a kresbě zůstala u většiny rázů zachována. Objevují se staronové rázy, zejména pštrosíci a v posledních dvou letech také vzácní plaménci. Rozmach výstavní činnosti a s tím související snaha o co nejvyšší ocenění však vede k ohrožení válení, které musí zůstat jeho nejcennější vlastností. Rakovnický kotrlák je dnes, na prahu nového tisíciletí, postaven před zcela novou situaci. Má stále výborně válet jako v minulosti a zároveň má splňovat i stále důležitější exteriérové předpoklady. Ale splnit oba požadavky není tak snadné a někteří chovatelé dávají přednost lepšímu ocenění.

Budoucnost rakovnického kotrláka mají v rukou jen jeho chovatelé, nikdo jiný. Bude záležet na nás všech, zda se nám jej podaří zachovat s jeho typickou vlastností a ve všech vyšlechtěných rázech nebo zda zůstane z jeho názvu jen prázdný pojem.

                                                                                                                           Ing.Jiří Jadrníček