Chvilka poesie
Rok s rakovnickými kotrláky
Střítež - ves v kopcích schoulená,
v ní statek, blízko kostela.
Grunt zděný, střechy červené,
dlážděný dvůr je z kamene.
Usedlost pevná, staletá.
Selské budovy dokola,
kamenná stojí stodola.
V stodole holubník vystavěný,
vápnem jak sníh je vybílený,
v něm holubi, jimž rovno není !
Holubi jsou to vzácní dost,
kotouly metají pro radost,
válejí v letu, neúnavní,
jsou to přec kotrláci slavní,
udiven zůstane mnohý host !
Od svítání do soumraku
válí hejno kotrláků,
stoupají, křídly tleskají,
v kotrlcích dolů padají,
někdy i střechu zbourají !
Prastaré české plemeno,
bylo ti do vínku vloženo :
Ten, kdo je válet uvidí,
tomu se navždy zalíbí.
Toť každému souzeno !
x x x
Přichází jaro - lásky čas,
zahrada vůkol kvete zas,
od Bečvy vlahý větřík fouká,
celý holubník vrká, houká,
slyší jara hlas !
Vyletěl holub jako květ,
neviděl také krásy svět,
za ním sedlatá holubička,
stydlivě sedla u mužíčka,
zobáčkovat se začli hned.
A v jeden krásný jarní den,
obloha modrá, jako len,
na dně hnízda je větvička,
a na větvičce dvě vajíčka,
naplnil se jim velký sen !
Když uběhly tři neděle,
holoubat pískání veselé.
Nejlepší pro ně zrníčka
vybírá holubí matička,
rostou spokojeně.
Tu nadešel ten velký den,
kdy holoubata chtějí ven,
pilně válet jako táta,
to by chtěla holoubata,
je to jejich sen.
Sotva slunce dvůr pozlatí
k nebi letí odpočatí,
a každému tomu ránu
staví křídly slavobránu,
rakovničtí akrobati !
x x x
Nastává léto - nejkrásnější čas,
mladí kotrláci válet zkouší zas.
Někteří sází, jezdí po ocase,
starší už kotoul opakují zase,
v požehnaném letním čase.
Na dvoře spěch a shánění,
neslyší kostela zvonění,
stále mají cos na práci,
rakovničtí kotrláci,
nad ně žádných není !
Na sklonku léta, pravda svatá,
vyvádí šestá holoubata,
černá sedlatá jak z růže květ,
štěstí a radost pohledět,
když touží prvně vyletět !
Je letní večer, už se stmívá,
větřík tesknou píseň zpívá.
Stará kuna proklatá, od potoka běží,
zatoulané holoubě unikne jí stěží,
jeden skok - a v krvi leží !
x x x
Nadešel podzim - pelichání čas,
v rouchu z peří nového zaskvějí se zas.
Svátek všech výstav začíná se,
holubi se předvádí v celé svojí kráse,
zájemců bude hodně zase.
V podzimní ten velký svátek
kupec stojí u mých vrátek.
K nebi zvedá chtivé zraky
by uviděl kotrláky
v době jejich hrátek.
Dnové se krátí, slunce sotva hřeje,
kotrláci předvádí poslední své reje,
stoupají, křídly tleskají,
v radostném plesu válejí,
hospodář vždy pookřeje !
x x x
Nastává zima - přesmutný to čas,
nebezpečí nové hrozí hejnu zas.
Od střítežských pasek, nad pustými poli,
letí mladý jestřáb, letí v plné zbroji,
hrozný lesů ďas !
V tu dobu párek kotrláků,
na střeše sedí beze strachu,
tulí se k sobě, pírka čechrají,
ničeho kolem nedbají......
Ubohý kotrláku !
A nad vesnicí, hola hoj,
nerovný holub svádí boj !
Věrná holubička přežalostně vrká,
každý, kdo ji slyší, srdce jemu puká,
v smuteční peří se stroj !
A druhého rána, světe div se celý,
přiletěl kotrlák, celý zkrvavený,
vrátil se živý, veselo je všude,
však už brzy jaro, jaro opět bude,
nastane život veselý.
x x x
V rakovnickém kraji, mnoho tomu let,
zrodil se nový, vzácný květ.
Ať kotrláka ve všech zemích znají,
a pro jeho schopnosti navždy uctívají,
snil o tom mnohý náš děd !
Rakovnický kotrláku, nedej si názvu bráti,
byť by tě sebekrásněji nazývali.
Až dobudeš Evropu, až tam budeš státi,
ten název musíš míti, co dědové ti dali !
Holubáři slyšte, tak to stojí psáno,
vložte to dobře na paměť.
Tehdy uzříte zlatých časů ráno,
až o něm začnou múzy pět !
